Jak to začalo
Bylo mi asi 17, byl jsem dost introvertní, hodně na počítači, pořád na Redditu, 4chanu, později Discordu. Zajímal mě hacking, ale upřímně – víc kvůli tomu tajemnu kolem. Filmy, seriály, meme o „dark webu“… připadalo mi to jako něco, kam běžnej člověk nesmí. A já tam chtěl.
Stáhnul jsem si Tor. Zkusil pár hidden wiki odkazů. První pocit? Všechno vypadalo podezřele, polovinu věcí jsem nechápal, spousta webů ani nešla načíst. Ale nenechal jsem se odradit.
První „job“
Na jednom fóru jsem se naučil pár základních věcí – jak fungují phishingové stránky, jak „sniffovat“ hesla, jak obejít slabý zabezpečení Wi-Fi. Nebyl jsem odborník, spíš takovej kopírovač. Ale pak mi někdo na jednom Discord serveru napsal, že hledá někoho, kdo „umí hacknout Instagram“.
Neuměl jsem. Ale předstíral jsem, že jo.
Našel jsem nějaký návod na tzv. „reset bombu“ – posílání stovek žádostí o reset hesla přes fake formuláře. Cíl to znervóznilo, udělal chybu, já se mu přes ukradenou SIM kartu dostal do e-mailu. A odtud do IG účtu. Zaplatili mi 150 € v kryptu. V tu chvíli jsem si řekl: „Tohle fakt funguje?!“
Temnější část
Začal jsem trávit čas ve fórech, kde se řešily věci jako carding (kradené karty), přístup do soukromých databází, dokonce i falešné doklady. Tam už jsem cítil, že to není jen „zajímavý hobby“, ale že se pohybuju někde, kam bych neměl.
Nikdy jsem se nepouštěl do věcí jako zbraně, drogy nebo dětská témata. Ale viděl jsem, že to tam je. A že lidi, co se v tom točí, nejsou žádní virtuální avataři – jsou to skuteční lidé s promyšlenou rutinou. Někdy až děsivě klidní, jindy agresivní, paranoidní.
Proč jsem přestal
Jednou se mi stalo, že jsem se zkusil dostat do staršího firemního e-mailu jednoho bývalého zaměstnance v menší IT firmě. Využil jsem zranitelnost, o které jsem četl v diskuzi. Dostal jsem se dovnitř. Ale zapomněl jsem jednu věc – IP log. A chvíli na to mi přišel e-mail z firemní bezpečnosti s upozorněním, že zaznamenali podezřelou aktivitu.
Nic se nakonec nestalo. Ale byl to šok.
Ten večer jsem vypnul všechno, co jsem měl. Vymazal peněženky, hesla, vyhodil starý disk. Uvědomil jsem si, že i když jsem si myslel, že jsem neviditelný, nejsem. Že nejsem anonymní, ale amatér, co si hraje na něco, co nezvládá.
Co jsem se naučil?
-
Není to hra. Věci, co na darknetu vypadají jako rutina, můžou mít dost tvrdý následky.
-
Anonymita je mýtus. I malá chyba tě může prozradit.
-
Paranoia roste. Když člověk moc času tráví „na druhé straně“, začne vidět nebezpečí všude.
-
Nejvíc nebezpečný jsou lidi. Hackování není o klávesách. Je o tom, jak přelstít člověka.
Dnes?
Nejsem hacker. Už se do těch fór nevracím. Ale díky tomu vím, jak snadno se může běžnej člověk stát součástí něčeho, co vypadá jako „zábava“, ale ve skutečnosti je dost temný. A že když někdo řekne „mám čistý počítač, nemám co skrývat“, jen dokazuje, že vůbec neví, co všechno se může stát.